HORSKÁ TÚRA S PRAŽSKÝM KRYSAŘÍKEM
O tom jak vytrvalý a odolný je malý pražský krysařík, později zvaný jenom krysařík, jsme se letos přesvědčili o naší podzimní dovolené.
První týden v září 2002 se podařilo mé sestře zajistit ubytování v jedné kouzelné části Švýcarských Alp, tj. v oblasti ledovce Aletsch, přesněji v osadě Ried-Mörel v nadmořské výšce 1300 m s nádherným výhledem do údolí.
V této chatě, naší základně pro následné výpravy, nás bylo osm. Moje sestra, já, moje přítelkyně a pět krysaříků. Byli to dva kluci Bandit a Ben, dva a půl roku staří, pětiletá máti Ama, sedmiletá tetka Iris a novopečená pětiměsíční sestřička Deniska.
Počasí nám přálo a tak jsme podnikali různé túry po okolí. Stačilo jen dát do batůžků občerstvení jak pro dvounožce, tak i pro ty naše čtyřnožce. Je velmi nutné mít sebou vždy láhev vody pro lidi i pejsky, protože na horských túrách dochází velmi často k dehydrataci a něco k zakousnutí, například turistickou čokoládu pro lidi a chutné granulky pro pejsky. Je fakt, že pro 5 krysaříků se potrava krásně unese.
Téměř všechny túry jsou dobře zvladatelné i pro člověka trpícího závratí. Cesty jsou široké, no holt baladka.. Pouze jednou jsme se vrátili zase po stejné stopě zpátky, ne kvůli krysaříkům, těm to bylo fuk, ale kvůli sestře, která se hrůzou roztřepala a nebyla schopna pokračovat v cestě. Přišli jsme do míst, kde člověk musel jít přilepen ke stěně skály a držet se řetězu nad propastí. To ale bylo nad její síly a tato relativně široká cesta se jí zdála najednou krkolomně úzkou a proto se musela celá expedice zase obrátit zpátky a uklidnit nervy v místní hospůdce u sklenky dobrého švýcarského vína.
Zkrátka, na každý den byl naplánovaný nějaký asi tří hodinový výlet a pochopitelně pejskové museli všude pěkně ťapat sami, nepřipadalo v úvahu je nosit. Oni ale byli naopak rádi, že mohou volně běhat a tak tu cestu udělali spíš dvakrát než jednou. Nikde jsme neměli pocit, že by měli závrať, to naopak nás přecházel mráz po zádech, když je bylo vidět bezstarostně poskakovat nad propastí. Taky je nijak nevyvedlo z míry to, že se z ničeho nic ocitli na sněhu ve třítisícové nadmořské výšce. Pouze se otřepali a pak si začali hrát, zkrátka nijak neprojevili únavu po jakékoliv túře. Několikrát je překvapilo, ale nejen je, když jsme se vydrápali na vrcholek horského hřebenu, že se tu kromě překrásného výhledu do kraje objevily i spokojeně se pasoucí krávy.
Jenom jednou byl na nich vidět náznak únavy a to po výletě, který byl naplánován na poslední den našeho pobytu, ale tento den byli unaveni všichni. Ten den se musela velká část naší cesty zvládnout po svých. Kvůli velmi silnému větru totiž malé lanovky nefungovaly a tak jsme šlapali do údolí hodinu pěšky na vlak, který nám samozřejmě ujel. Čekali jsme na další a zpoždění v našem harmonogramu utěšeně narůstalo. Z důvodu zhoršeného počasí se musela celá skupina narychlo vrátit skalním tunelem od úpatí ledovce u jezera Märjel do střediska Fiescheralp, kam ale stejně dorazila 10 minut po odjezdu poslední lanovky. Nezbylo nám než absolvovat nejméně 4 a půlhodinovou cestu po hřebeni v silném větru a za občasného sněžení do horského střediska Riederalp. Odtud nás konečně, ale už za tmy, svezla lanovka dolů k chatě. Tehdy jsme se přesvědčili o vytrvalosti těchto malinkých pejsků i když je chvílemi bylo nutno nést v jejich taštičkách, aby neprokřehli. Bandit totiž zásadně chtěl šlapat sám. Sestra ho schovala do bundy jenom na jeden moment, protože začalo sněžit a foukat tak silně, že se bála, aby ho vítr neodfoukl ze srázu. Jakmile se však vyjasnilo, už se zase hrabal ven a že půjde radši po svých a chce si přečíst, co je kde jinými zvířátky napsáno, no zkrátka, taková výdrž nás všechny opravdu překvapila.
Je pravda, že Bandit usilovně cvičí agility a proto je z něho opravdický maličký atlet. Získal již několik ocenění a je na ně patřičně pyšný. Vždyť uspěl na výbornou i mezi velkými plemeny psů.
Vlastimil Rod