D Ě D I Č N É  C H O R O B Y  P S A  -

P R O B L É M  N E J E N  V E T E R I N Á R N Í

RNDr Zdeněk Šebek, CSc. 

 

       V osmdesátých letech minulého století bylo u člověka popsáno asi 3.500 dědičných chorob, u psa jich bylo do té doby popsáno “jen“ 281. Tento počet však stále narůstá.  

       K dědičným chorobám je možno řadit dědičně podmíněné malformace / zrůdnost /, postnatální / poporodní / poruchy růstu a vývoje, poruchy výměny látkové a imunitního systému, předčasné degenerativní stařecké změny a rovněž některé typy nádorového bujení. Je třeba upozornit, že hranice mezi chorobami podmíněnými vlivy životního prostředí a chorobami dědičnými je někdy značně neostrá a že se tyto dvě sféry v konečném výsledku mohou navzájem posilovat a doplňovat. Do jisté míry to platí i pro choroby infekční a parazitární, poněvadž pro ně může být zvýšená dědičná vnímavost.

       Mimořádný význam pro výskyt a kumulaci dědičných chorob u psa má příbuzenská plemenitba, jíž se nutně používá při tvorbě každého nového plemene, a také liniový chov. Na jedné straně sice příbuzenská plemenitba urychleně fixuje požadované plemenné znaky, na druhé však může mít za následek utužení vlastností nežádoucích, mezi nimi i dědičných chorob. Nebezpečí jejich zakotvení a rozšíření je o to větší, že se jim z počátku z chovatelského hlediska často nevěnuje pozornost, poněvadž nějaký čas trvá, než se jejich dědičnost prokáže. Pokud jsou při příbuzenské plemenitbě přítomny recesivní defektní geny, snižuje se počet mláďat ve vrzích a zvyšuje se procento jejich úmrtnosti v poporodním období. Je to tak zvaný “Fading-Puppy-Syndrome“ – syndrom chřadnutí štěňat. Je nesporné, že je podmíněn celou řadou příčin. Je opět třeba zdůraznit, že dědičná je jak snížená tak i zvýšená rezistence a toho lze využít v chovatelské praxi k ozdravění chovů. Pro nezasvěceného bude jistě překvapující, že k tomu lze výborně využít cíleně zaměřeného liniového chovu. Tato metoda umožnila eliminaci defektních recesivních genů na příklad u kokršpanělů, basenžiů a šeltií, kde se ztráty z výše uvedených příčin snížily z původních 8 – 20% na pouhá 3 – 4%. Je zajímavé, že u některých dědičných chorob psů je pro jejich poznání důležité a charakteristické stáří, v němž se objevují první příznaky. Tak je tomu příkladně u “Storage Disease“, dědičné chorobě West Highland White teriérů, u níž se prvé příznaky objevují ve stáří tří měsíců, v devíti měsících dochází k úhynu za typických křečí.

       Relativně nedávno bylo v USA popsáno nové dědičné onemocnění u basetů, připomínající známé onemocnění lidské, zvané “Bubble Babies“, při němž u dětí zcela chybí schopnost vytvářet protilátky proti jakékoliv infekci.

       Rovněž v oblasti poruch chromosomů, nosičů dědičnosti, jsou známy zajímavé úchylky. U psů a u koček byly prokázány případy nadbytečného chromosomu, což vede k syndromu označovanému “XXY“. U zdravých zvířat jsou chromosomy XY. Tímto defektem postižení samci mají sice samčí vzezření, jejich varlata však jsou zmenšená a jsou neplodní.

       Existují dědičné choroby, podmíněné abnormitou jediné bílkoviné molekuly, což má za následek poruchy ve sféře enzymů / látky, které ovlivňují a urychlují reakce v organizmu /. Dobře prozkoumány jsou defekty jednotlivé bílkoviny u dědičných chorob krve, ku příkladu nedostatek faktoru VII. Nemocná štěňata trvale krvácejí z pupečního pahýlu, z dásní a také do vnitřních orgánů. Vzácnější je hemofilie B / nesrážlivost krve /, označovaná též jako nedostatek faktoru IX či jako “vánoční choroba“, u níž jsou příznaky obdobné. Třetí takovou nemocí je „Wllebrandsova choroba“, při níž je nedostatek látek, nalepujících na sebe krevní destičky při poranění kapilár a cév, což má za následek nemožnost zastavení krvácení. Toto onemocnění je známo u 51 plemen psů, častěji se však vyskytuje zvláště u zlatých retriverů a u dobrmanů.

       Mezi vrozené malformace je možno zařadit dědičné onemocnění srdce, při němž nedochází k dokonalému uzavření původního fetálního / plodového / krevního oběhu. Toto onemocnění, vyskytující se také u člověka, je u psů asi dvakrát častější u fen než u psů. Z hlediska mechanizmu působení je zajímavé tím, že je vázáno na více genů a aby se projevilo, musí být "špatných“ genů více než “dobrých“. Vrozené srdeční vady jiného typu jsou poměrně časté u Kavalír King Charles španělů.

       K dědičným chorobám psů patří též kynologům vesměs dobře známá dysplazie kyčelních kloubů. Bylo o ní již hodně napsáno a nebudu se o ní podrobněji zmiňovat. Méně známá je u nás progresivní atrofie oční sítnice, označovaná zkratkou “PRA“. Toto velmi obávané oční onemocnění je podmíněno celou řadou dědičných poruch a probíhá za příznaků bolestivosti oka, zhoršujícího se vidění a posléze až úplného oslepnutí. Poměrně časté bylo toto onemocnění na příklad u labradorských retriverů, důsledným vyřazováním postižených jedinců z chovu se situace zlepšila. Velmi závažné je, že u plemen, u nichž standard vyžaduje malé, hluboko v lebce uložené oko, je toto onemocnění prakticky nemožné vymýtit. Vcelku se dělí “PRA“ do tří typů, jejichž dědičnost je recesivní. Jeden z těchto typů bývá mimo Anglii označován jako “anglická nemoc“ a to proto, že byl zvláště častý právě v Anglii. U briardů bylo zjištěno, že se toto onemocnění projeví nejčastěji mezi druhým až šestým rokem života. U border kolií se podařilo vyřazováním postižených zvířat z chovu snížit výskyt z původních 12% na 2%, což je jistě nemalý chovatelský úspěch.

       Dědičná hluchota bílých bulteriérů postihovala dříve okolo 10% narozených štěňat, nyní je díky zákrokům v chovu toto procento nižší. Vyskytuje se rovněž u argentinských dog a to díky bulteriérovi, který byl v počátcích jejího chovu použit. Hluchota, vázaná na bílou barvu, je známa také u koček, u kterých je při kombinaci s modrýma očima dokonce dvacetkrát častější než u koček barevných.

       Z četných typů onemocnění ledvin u psů bylo zatím u devíti prokázáno, že jsou dědičné.

       U plemen psů s extrémně zkrácenou mordou jsou velmi časté dýchací obtíže. Poněvadž je narušen normální vztah mezi délkou horní čelisti a délkou lebky, mají tato plemena příliš dlouhé měkké patro a přibližně polovina též úzký nos jakož i problémy s hrtanem, což lze upravit jen chirurgickým zákrokem a to jen zčásti. U buldoků se vyskytuje zúžení průdušnice, což se nedá operativně odstranit. V těchto případech může siruaci zlepšit jen důsledné vyřazování postižených zvířat z chovu. Určité kosti hlavy obnášejí u psů s normálně utvářenou lebkou 20%, u buldoků je to však někdy jen 5%. Uvádí se, že zvířata s poměrem pod 15% by měla být vyřazována z chovu. Již v roce 1971 mne upozornil vynikající švýcarský veterinární neurolog profesor Dr R. Fankhauser, že zjišťuje nádory mozku mnohem častěji u boxerů než u plemen ostatních a že se domnívá, že je to ve spojitosti s extrémním zkrácením obličejové části lebky. Bylo by jistě velmi zajímavé a důležité vědět jak je tomu v tomto směru u anglických buldoků, u nichž je obličejová část lebky v poměru  k délce lebky ještě kratší. Těch však prof. Dr Fankhauser pitval jen neprůkazně malý počet.

       U malých plemen psů se vyskytuje kolaps / selhání / průdušnice, což se projeví obvykle ve věku čtyř až šesti let. Tento pozdní výskyt samozřejmě velice ztěžuje vyřazování postižených zvířat z chovu. U flanderských bouvierů je zase známé ochrnutí průdušnice, které bylo zjištěno také u některých severských plemen psů. Toto onemocnění zatím nebylo pozorováno v Anglii.

       U některých plemen psů je známa zvýšená vnímavost k určitým infekčním a parazitárním chorobám či případně jejich podstatně horší klinický průběh. Tak bylo referováno o větší citlivosti rotvajlerů a dobrmanů k parvoviróze, i když toto onemocnění samo není podmíněno dědičnými faktory. Chtěl bych upozornit také na specifickou psí brucelózu, jejímž výzkumem jsem se před léty zabýval v bývalém Československu, v Rakousku, Švýcarsku a Řecku. V roce 1967 bylo v USA referováno o velkých epizootiích infekčního zmetání ve velkých komerčních chovech bíglů, jejichž původcem byl nově objevený druh bakterie rodu Brucella, nazvaný Brucella canis. Infekce postižených psů probíhá vcelku mírně a nenápadně, feny však zmetají a u psů jsou záněty varlat, což vede později k jejich neplodnosti. Bylo zjištěno, že nákaza je přenosná na všechna plemena psů, primárně však byla vždy pozorována u bíglů. Také v Čechách jsem se svými spolupracovníky prokázal tuto nákazu ve velkém chovu bíglů pro laboratorní účely. U jiných plemen jsme jak u nás tak i v Rakousku, Švýcarsku a v Řecku neprokázali. Podobně byl jeden druh parazitických oblých červů, napadajících plíce, prokázán v USA jen u bíglů. Považuji za velmi pravděpodobné, že větší vnímavost bíglů k těmto nákazám je podmíněna dědičností.

       Doufám, že i tento velmi kusý výčet některých dědičných chorob psů ukázal jak významným dílem se na jejich vymýcení musí podílet také chovatelé.