KLUB PŘÁTEL PSŮ PRAŽSKÝCH KRYSAŘÍKŮ

Z HISTORIE PLEMENE

SEZNAM ČLÁNKŮ - RYCHLÁ NAVIGACE



HISTORIE PLEMENE

Pražský krysařík je zřejmě naším nejstarším národním psím plemenem. Jeho původ je neoddělitelně spjat s českou kotlinou, odkud pochází. Zmínky o tomto miniaturním plemeni nacházíme už v nejstarších písemných pramenech, týkajících se naší národní historie. Nesmí nás zmýlit nejasnost používaných názvů plemene – hovorově i dnes často užívaný název ratlík je odvozen od německého slova „die Ratte“ – krysa, takže česky krysařík, pes původně držený k hubení krys. Ještě i dnes u některých jedinců tohoto plemene je zachována schopnost lovu myší. Ke krysám se krysařík dnes už nedostane – a potkan je naprosto jiný druh, větší, dravější a navíc se vyskytuje ve větších tlupách – to už je na krysaříka příliš silný soupeř... Původním druhem, po kterém krysařík své jméno získal, totiž nebyl dnes všeobecně rozšířený potkan obecný (Rattus norvegicus), ale krysa obecná (Rattus rattus) – velký škůdce zejména ve skladech obilí, kde škodí nejen přímou konzumací obilí, ale i tím, že velkou část zásob znečistí trusem a močí, takže jsou pro lidskou spotřebu nepoužitelné (krysa je přenašečem mnoha různých nakažlivých nemocí, například tyfu nebo salmonelózy), a je zřejmě i hlavním hostitelem blechy morové, která ve středověku vyvolala epidemie dýmějového moru. Krysa vyhledává suché prostředí a velmi často obývá suché a prohřáté půdy například nad chlévy nebo sýpkami. Umí velmi dobře šplhat a v dřívějších dobách se krysa vyskytovala v lidských sídlech velmi hojně – a právě proto se v raném středověku dočkal veliké obliby náš krysařík, představující jakousi čtyřnohou deratizaci. Nevíme, jak vypadal ve svých počátcích, ale pravděpodobně obdobně, jako dnes. V drsném středověku přežil bez problémů - žil totiž na hradech, v klášterech, v patricijských domech, kde vykonával svou povinnost – střežit obydlí svých pánů před drobnými hlodavci. Rozhodně si nemůžeme myslet, že mu konkurenci tvořily domácí kočky – ty se u nás ve větší míře (a to nejprve v nejvyšší společnosti) rozšířily až okolo 15. století – tedy zhruba o osm set let později než krysařík...

Krysařík byl podle záznamů v kronikách tichý, přítulný a submisivní psík, rozhodně žádný hlasitý hlídač. V psincích i v hradních komnatách žil spolu s ohaři, chrty i tarači, rozhodně tedy nesměl vyhledávat spory s jinými psy – s ohledem na váhový rozdíl by žádný spor nepřežil. Na druhou stranu to byl temperamentní, stále čilý a rychlý pes, s vrozenou hbitostí a obratností nabytou při lovu hlodavců. Své lidi miloval, byl přítulný, učenlivý a poslušný, ale i mazlivý a dobrosrdečný, takže se stával oblíbeným přítelem dětí.

Nejstarší zmínku o krysařících nacházíme u kronikáře Eginharda, také uváděného jako Einhart (žijící 770-840), který ve své kronice zaznamenal dar jistého českého knížete Lecha (musím zde podotknout, že se zřejmě nejednalo o vlastní jméno, ale o označení řekněme hodnostní, slovo lech se tehdy používalo ve smyslu vojevoda, nebo snad stařešina) – ten jako projev dobré vůle (a snad i jako součást mírového tributu) daroval krysaříka císaři Karlu I. Velikému, který se marně snažil dobít roku 791 území dnešních středních Čech.

Z polských pramenů dále víme o dvou krysařících českého původu v psinci polského krále Boleslava II. Smělého - někdy též uváděného jako Boleslav Štědrý (panoval v letech 1058-1076 jako kníže polské, 1076-1079 jako polský král). Jedná se o záznamy polského kronikáře Galla Anonyma (autora nejstarší polské kroniky), který uvádí „Nad jiné si Boleslav Smělý, hrot a štít naší země, obliboval ze svého psince dvé ratlíčků, v jejichž žilách kolotala krev ne polská, ale krev ryze slovanská, krev z upřimné bratrské lásky darovaná, z bratrských Čech pocházející“. V literatuře se občas uvádí, že se jednalo o dar našeho knížete Vladislava II., ale tato úvaha se mně osobně nejeví pravděpodobnou. Boleslav II. Smělý byl synem Kazimíra Karla I., knížete polského (1039-58) a jeho ženy Dobroněgy Kijevské. Jeho sestra Svatava byla od roku 1062 manželkou tehdy panujícího českého knížete Vratislava II., a zřejmě právě od něj pocházeli zmínění dva krysaříci pražského chovu. Je historickým paradoxem, že na sklonku vlády Boleslava II. Smělého proti němu povstal jeho bratr Vladislav Heřman I. (budoucí kníže polský), který se oženil s Juditou, dcerou našeho knížete Vratislava II. (a nastávajícího českého krále).

Další údaje nám s určitým časovým odstupem poskytují pro změnu francouzské kroniky. Ty cituje francouzský historik Jules Michelet ve svém díle Dějiny Francie (Histoire de France), a zmiňuje dar tří krysaříků českého původu, kterými český král Karel IV. obdařil francouzského krále Karla V. při své návštěvě Francie (jednalo se o podzim roku 1377). Král Karel V. při svém skonu odkázal svému synovi Karlovi VI. dva z oněch tří krysaříků – co se mezitím stalo se třetím, není nikde zmíněno. Určitě to v této době ale nebyli jediní tři krysaříci – další zmínky o jejich výskytu se totiž váží hned k následujícímu českému králi, Václavu IV. (1378 – 1419), který sice obecně neměl rád psy, ale oblíbil si velké dogy (jedna z nich se stala osudnou jeho ženě, Johaně Bavorské, který byla dogou zardoušena), a navíc také krysaříky - byl kněžími často kárán za tuto „nehodnou zálibu“. Dokonce při svých tajných návštěvách pražských hostinců a lázní s sebou měl oblíbeného krysaříka, kterého v jakési loktušce nosíval jeho oblíbený sluha.

Další citace nacházíme zejména v historických materiálech z doby císaře Rudolfa II. (1576-1611). Také tento panovník prý hledal klid mezi psy – pro změnu loveckými, ale také u dvou párků čivav a celé smečky (zmiňováno je osmnáct jedinců) krysaříků. Můžeme uvést např. prof. Weisse: “Rudolf II. (1576-1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”. Ve stejné době choval krysaříky také Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze, a s největší pravděpodobností i na svém panství v jižních Čechách. Krysaříci se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (Rudolf II. svým výnosem stanovil i jejich počet – ten nesměl klesnout pod pět kusů).

Osud české státnosti se málem stal osudným i krysaříkům - porážka na Bílé Hoře znamenala snížení významu celé země, Pražského hradu, ale i pražského krysaříka. Naštěstí ale už představitelé tohoto plemene pronikli v té době i do nižších společenských vrstev, kde bez nějakých větších historických záznamů po mnoho generací přežívali. Ale časem se jejich potomci znovu dostali ke korunovaným hlavám. V Karlových Varech se také choval krysařík, a ten dal základ novému vídeňskému chovu. Právě z lázeňského pobytu v Karlových Varech si arcivévodkyně Marie Terezie (*Florencie, 14.1.1767, +Lipsko 7.11.1827), dcera císaře Leopolda II. a Marie Luisy Španělské, a manželka saského krále Antona (*Drážďany 27.12.1755, +Pilnice 6.6.1836) odvezla fenku, jejíž štěňata se posléze stala předky nejen zmíněného vídeňského chovu, ale i chovu toskánských Habsburků, kteří si je z Vídně odvezli do Itálie a posléze i na své ostrovské panství v západních Čechách.

Krysaříci jsou mimo zmínek v kronikách zachyceni také často na obrazech pražského dvora královského a později císařského, na obrazech Rožmberků, na obrazech lázeňských hostů v Karlových Varech (zejména ruská a saská šlechta se v období 16.-19. stol. nechávala při svém lázeňském pobytu ráda portrétovat, a se zhotoveným portrétem se vracela na svá panství), dále na obrazech vídeňského a toskánského dvora Habsburků. Problémem tde zůstává ovšem změna barev – krysaříci jsou téměř všichni černí s pálením, ale při pohledu na barvu lidských tváří (mnohdy silně připomínající svou barvou tváře mulatů) si můžeme oprávněně myslet, že se krysaříci vyskytovali i hnědí s pálením. A s tím souvisí i další bod, o kterém se chci zmínit – jde o barevnou variabilitu těchto psíků.

Při pohledu na česká národní plemena zjistíme, že v našich zemích byli nejoblíbenější psi černí s hnědým pálením (chodský ovčák, nebo dnes už zaniklý český tarač). Toto zbarvení je typické také pro krysaříka. S ohledem na výše zmíněnou změnu barevnosti našich starých obrazů si pochopitelně můžeme připustit možnost další barevné varianty - krysaříka hnědého s pálením. Dle záznamů choval Vilém z Rožmberka na purkrabském dvoře v Praze další barevnou variantu - krysaříka modrého s pálením. Krysaříci žlutého zbarvení se v téže době vyskytovali v císařském pivovaru v Krušovicích (viz zmíněný císařský výnos o dodržení minimálního počtu jejich kusů). V Karlových Varech se chovala (snad až do II. světové války) další barevná varieta - harlekýn (bíločerný strakáč), a odtud pocházela fenka, která ve Vídni, dala základ novému chovu (také harlekýn, ale s tmavě hnědými až černými plotnami na stříbřitě šedém nebo načervenale šedivém podkladu – tady se svým barevným přínosem dají vysledovat partneři této fenky, a jejích štěňat).

Jestliže uvedená data zhodnotíme, zjistíme beze vší pochybnosti, že rámcově od roku 800 je krysařík neodmyslitelně spojen s českou zemí. Dvanáct století – to je více než dost na to, abychom se i my zasloužili o jeho zachování, a předání dalším generacím...


Igor Hroznata Adamovič



OBNOVÍME SLÁVU PRAŽSKÉHO KRYSAŘÍKA - RATLÍKA?

Pod tímto názvem vyzval, dnes již zesnulý vedoucí redaktor časopisu PES, pan Karel Štěpánský české kynology k obnově populárního historického plemene “PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK”, který byl ozdobou královských sídlišť ve středověku. Tato výzva publikovaná na str. 6, šestého čísla uvedeného časopisu v roce 1969 nezůstala bez odpovědi. Pražský krysařík je dnes opět mezi námi!

Jak se mění kulturní, sociální a hospodářské podmínky, mění se i názory, záliba a móda. Tyto změny se také projevují ve vývoji, rozvoji a oblibě plemen psů. Zájem o některá plemena stoupá a časem opět zaniká nebo klesá, aby se po uplynutí kratší nebo delší doby, mnohdy i dlouhé doby, znovu obnovil. Takovým plemenem, které kdysi prožívalo období obliby, i když nikdy nebylo mezinárodně uznáno a časem se na něj téměř zapomnělo, je pražský krysařík. Nedivme se proto, že přicházely otázky, proč tak vyspělá kynologie, jako je česká, si nezachovala tak vzpomínané plemeno s historickou minulostí českých dějin.

Říká se, že nikdy není pozdě! Rozhodnutí pustit se do obnovy tohoto plemene nebylo jednoduché, bylo velmi opatrné a dosti dlouho zvažované. Byly prostudovány články dřívějších známých, dnes již dávno nežijících českých kynologů – Otto Karlíka, Teodora Rottera, MVDr. Fr. Dvořáčka a dalších, uveřejněné v odborných časopisech nebo kynologických publikacích z dvacátých, třicátých i pozdějších let. Byly prostudovány i údaje populárně vědeckého publicisty Emila Jecha z Roztok u Prahy, který v historických pramenech vypátral a potvrdil existenci krysaříka již v dobách českého knížete Vladislava II. Vlastní počátky chovu krysaříka – ratlíka na území Čech pohltily hlubiny a dálavy času. Ale již v kronice polského kronikáře Galla Anonyma se uvádí, že polský král Boleslav II – Smělý (1058 – 1080) si oblíbil ve svém psinci dva ratlíčky, kteří pocházeli z Čech. Autor o nich píše: “V žilách našich psů koluje nejen krev polská, ale i krev ryze slovanská, krev darovaná”. Protože si polský král daru velmi vážil, je možno předpokládat, že šlo o vznešený dar knížete Vladislava II.

O třech ratlících českého původu se zmiňuje francouzský dějepisec Jules Michelet ve svém díle “Histoire de France” (Dějiny Francie). Údaj mluví jasně o živém daru, jímž český král a císař Karel IV. poctil francouzského krále Karla V. při návštěvě Francie na podzim roku 1377. Počátkem září roku 1380 odkázal umírající francouzský král Karel V. svému dvanáctiletému synu Karlovi VI. dva z oněch tří ratlíčků.

O králi Václavu IV. (1378 – 1419) se vypráví, že na tajných výletech do hostince “U krále Brabantského” míval vždy s sebou oblíbeného krysaříčka. Profesor Weiss se ve svém díle zamýšlí nad minulými staletími a věnuje zvláštní pozornost době císaře Rudolfa II. a o tomto panovníkovi píše: “Rudolf II. (1576 – 1611) nalézal vždy útěchu a jasnou mysl uprostřed smečky loveckých psů a čtyř ratlíků. Z původních čtyř jedinců se potomstvo rozrostlo na osmnáct ratlíků – krysaříků. Byla to vzorná ukázka chovatelské práce”.

Malý ratlíček býval častým hostem při královských hostinách ostatních velmožů. Pražský krysařík byl skromným souputníkem české státní samostatnosti a státnosti našeho národa. Byl ozdobou dvora českých knížat a králů od nejzazších dob našeho státního života a jako dar našich panovníků se dostával na dvory ostatních evropských vladařů a odtud dále mezi občanské vrstvy.

Tragická porážka na Bílé Hoře znamenala úpadek českého politického, kulturního i společenského života na dobu tří staletí. Toto období temna našeho národa znamená i ústup ze slávy pražského krysaříka (ratlíka). Pražský Hrad ztrácel na významu a tím i malý ratlíček sestoupil z královských výšin do městského podhradí, dál pak mezi prostý lid aby s ním žil a živořil po další staletí.

Krev pražského krysaříka se uchovala až po nejnovější dobu. Ironií osudu se však stalo, že v posuzovacích kruzích na našich výstavách byli právě nejtypičtější jeho pozůstatky vyřazeni pro “netypičnost” a především pro malý vzrůst. Rozhodčí se řídili standardem německého trpasličího hladkosrstého pinče. Pražský krysařík znovu musel ustoupit, což jeho rozvoj doslova rdousilo. Těchto “netypických” hladkosrstých pinčů se snažili ujmout významní kynologové jako Theodor Rotter a Otakar Karlík. Snažili se podchytit a obnovit chovatelskou základnu a shromáždit dokumentaci. Záměr se však tehdy neuskutečnil, protože vybraným jedincům chyběla, tehdy požadovaná, registrace šesti generací. V sousedním Německu se však v té době ujímal moci Adolf Hitler a v roce 1938 násilná nacistická okupace našeho státu. Později pak padesátá léta, kdy Theodor Rotter přišel o svůj veškerý majetek a tím se ztratila všechna nashromážděná dokumentace, jakož i snaha vzkřísit pražského krysaříka. V osmdesátých letech byla k obnově pražského krysaříka nastoupena jeho opětná regenerace, která již prokázala, že pražský krysařík se do našich domovů definitivně vrátil.

Pražský krysařík má v naší zemi víc jak staletou tradici, z níž vyplývá naše povinnost zajistit mu budoucnost.



KDO TO BYL ING. JAN FINDEJS?

Ví to kynologická veřejnost z výstav, kde působil jako rozhodčí exteriéru u mnoha plemen.
Ví to kynologická veřejnost, která se zajímá o chov dalmatinů,
Ví to kynologická veřejnost, která se zajímá o chov chodského psa.
Ví to kynologická veřejnost, která se zajímá o chov pražského krysaříka.

Ale jelikož pan Ing. Jan Findejs již není od roku 2006 mezi námi, nemáme možnost jej vídat na kynologických akcích. Současní kynologové znají jeho jméno už jen z literatury. A na počest Ing. Jana Findejse jsou pořádány memoriály. (Pořádá Klub chodského psa i Klub přátel psů pražských krysaříků). Moje první vzpomínka na pana Findejse se vztahuje k jeho chovu německých dog. V chovatelské skupině pro dogy působil jako tajemník. Jeho feně Bessy ze Včelí zahrady se narodily první modré dogy z černých rodičů. V hlavě mi utkvěla vzpomínka na pana Mirka Skálu, který se s dogou, psem Arno z Vitáčkova sadu, účastnil celostátních přeborů ve výkonu služebních psů. Vidět dogu stopovat, provádět zákus při obraně i poslušnost bylo velkým zážitkem. (Jezdívala jsem tehdy jako divák na všechny celostátní přebory ve výcviku, kterých se účastnila moje kamarádka s fenou německého ovčáka.) Kdo byl pan Findejs rovněž vědí chovatelé dalmatinů. Byl totiž první, kdo do republiky dovezl první hnědě tečkovanou fenu v roce 1970 a první československý vrh dalmatinů se narodil v lednu 1971 v jeho chovatelské stanici „ze Včelí zahrady“ – podrobnosti viz www.dalmatinklub.com
Kdo byl pan Findejs ví i chovatelé chodského psa. Právě pan Findejs přistoupil k regeneraci tohoto plemene na popud doc.ing.dr. Viléma Kurze (známý odborník v kynologii). Regenerace započala v roce 1984, kdy byly v kynologickém tisku zveřejněny obrázky tohoto psa s výzvou pro eventuální majitele ke spolupráci. První vrh se narodil v roce 1985 a v roce 1987 se skupina prvních chodských psů představila na výstavě v Brně, kde se setkala s velkým zájmem veřejnosti. Klub přátel chodského psa byl založen v roce 1991 a pan Findjes byl hlavním poradcem chovu – viz www.kpchp.org A v neposlední řadě se zasloužil o znovuzrození a regeneraci pražského krysaříka. O začátcích chovu PK se lze dočíst na mnoha místech. O panu Findejsovi již méně. A je mi líto, že na stránkách klubu pražských krysaříků je toho nejméně. Snad jen sdělení, že zemřel. Ale bez pana Findejse by opravdu nebylo pražského krysaříka. Na vzniku standardu spolupracoval s uznávaným kynologem panem Františkem Horákem z Klánovic. (pozn.: pan František Horák zemřel r 1997 a byl nejznámějším českým kynologem, který vyšlechtil českého teriéra a českého strakatého psa, podílel se na vzniku českého horského psa. Pracoval po mnoho let jako asistent Československé Akademie věd a získané poznatky uplatnil ve šlechtění psů.)
Ve svém článku, který vzpomíná na výročí počátku regenerace a na založení klubu, jsem o pražském krysaříkovi napsala dost. O panu Ing. Janu Findejsovi však už tolik ne. A proto vznikl tento článek. Chtěla bych tak přiblížit lidem, kteří jej již nemohou znát, jeho osobnost. Všechno nové se rodí s určitými bolestmi. A bolestí kolem krysaříka je dodnes dost. Pan Findejs, s urputností sobě vlastní, chtěl docílit uznání PK mezinárodně. Bohužel tato snaha nedošla výsledku. Snad nyní vzniklá asociace docílí alespoň předběžného uznání na deset let a v této době se klub bude plně věnovat tolik potřebné práci vedoucí k ustálení typu alespoň u PK v barvě černé s pálením. Moc si to přeji a nejsem asi jediná.
Pro jistá osobní fakta jsem raději kontaktovala jeho dceru, paní. Mgr Andreu Kulhánkovou a požádala ji, zda by mi mohla odpovědět na několik otázek:

Pamatujete si na prvního pražského krysaříka ve Vaší rodině?
Od momentu mého narození až po dobu, kdy jsem se osamostatnila, byl vždycky v mé přítomnosti pes. Prvním plemenem, které jsem začala vnímat a které se pro mě stalo osudové, byly německé dogy. I když v současnosti dogu nemáme (po třech předčasně zemřelých fenkách tohoto plemene jsem zatím nenašla sílu pořídit si další), láska a obdiv k tomuto impozantnímu a svého pána věrně milujícímu plemeni ve mně i v mé rodině natrvalo zůstal.

Jak sám začínal s pejskařinou?
Nejen mě, ale i mého tatínka od dětství provázeli psi. Vyrůstal na statku, z kterého musel v 50.letech odejít a kam se mohl „vrátit“ až po pádu totality v roce 1989. Tam mu byl kromě jiných zvířat od jeho dětství věrným společníkem vždy i psí kamarád. Ten poslední byla často doma vzpomínaná křížená fenka Drina. První pes, kterého si společně s maminkou pořídili po svatbě, byla skvrnitá německá doga, Ada. Německé dogy byly a zůstaly společnou láskou mých rodičů po celý jejich život, i když se v naší rodině postupně vystřídala i jiná plemena.

Jaký ze psů ve Vaší rodině Vám utkvěl nejvíce v paměti?
Ve mně silně utkvěl okamžik příjezdu první fenky dalmatinky do naší rodiny. V té době mi bylo asi šest let a dodnes vidím, jak na nádraží, kam přijela z tehdejší NDR, ji maminka vyndává z dřevěné krabice, a tím si vysluhuje její lásku na celý život. Dalmatini na několik let ovládli chovatelskou stanici mého tatínka „ze Včelí zahrady“, ve které se narodil také první český vrh tohoto plemene.

Jak si pamatuji příchod PK do rodiny?
Doba regenerace dvou českých národních plemen, pražského krysaříka a chodského psa, spadá do doby mého dospívání, kdy jsem kromě studia na střední a posléze i vysoké škole, měla samozřejmě i jiné zájmy. Pamatuji však stohy korespondence ohledně nově vznikajícího plemene, telefonní hovory, návštěvy těch, kteří doma psa podobného budoucímu pražskému krysaříkovi měli i těch, kteří se o tatínkově záměru dozvěděli a chtěli pomoci a nějak se zapojit, protože je malý psík, který měl znovu povstat z české minulosti, velmi okouzlil.
Pro můj osobní život nebyl zlomovým bodem příchod první fenky Ejky Odkaz středověku, ale narození jejího vrhu A. Pejsek, který byl prvním narozeným krysaříčkem v naší rodině, Akim ze Včelí zahrady, sice nikdy nezasáhl do výstav ani chovu, protože byl o něco větší než požadoval standard, ale do mého života zasáhl velmi výrazně. Tento malý tvoreček ke mně velmi přilnul, a tak když mu byl rok a já se vdávala, bylo jasné, že on půjde do nového života se mnou. Dožil se 16 let a ovlivnil život nejen můj, ale společníka dělal několik let i oběma mým dětem.

Co si pamatuji o spolupráci s panem Horákem?
Jméno pana Františka Horáka zaznívalo v naší rodině velmi často a časté (a hlavně dlouhé) byly i telefonické hovory tatínka s ním. Tatínek si pana Horáka velmi vážil. Vzpomínám si, že mě ale o jeho nepopiratelných zásluhách při vytvoření Horákova laboratorního psa, který měl velký význam v lékařském výzkumu, tatínek nepřesvědčil. Už jako dítě jsem špatně snášela pomyšlení na osud těchto „laboratorních“ psů a pana Horáka jsem byla „ochotna rehabilitovat“ až v 80.letech, kdy plemeno přestalo sloužit vědě a stal se z něj český strakatý pes, kterého dnes velmi ráda potkávám na výstavách.

Tatínek jezdil po výstavách, o psy se starala maminka, pomáhala jste ji?
Díky své kynologické vášni měl tatínek velmi málo času na všechny další aktivity, a tím i na rodinu. Moc jsem si ho jako dítě neužila a jen málo vzpomínek nemá nějakou spojitost s pejsky. Pokud nebyl o víkendu na nějaké výstavě, kam jezdil posuzovat, byl určitě na jiné kynologické akci – bonitaci nebo schůzi. Pokud byl víkend výjimečně volný, seděl za svým psacím strojem a psal článek pro kynologický časopis, odpovídal na dopisy, vystavoval krycí listy nebo řešil něco po telefonu – samozřejmě se všechny telefonní hovory týkaly psů a chovu. Takto trávil i večery po příchodu z práce a zvonění telefonu nebo cvakání kláves jeho psacího stroje se stalo zvukovou kulisou našeho života
Samozřejmě, že v době jeho nepřítomnosti byla veškerá péče o psy na mamince, ale ona se o ně starala vlastně stále, takže to nebyla tak velká změna. Tatínkova parketa bylo hlavně krájení a vaření masa, které se v době mého dětství a dospívání vozilo v kýblech z pražských jatek. V té době, kdy rodiče měli dogy a dalmatiny, to byla každodenní nutná a poměrně namáhavá činnost, protože nakrájet velké a tvrdé kusy (chrupavky, chřtány) bylo i fyzicky náročné. Na mě moc činnosti kolem psů nezbývalo, občas vyvenčit, když oba rodiče byli v práci a já dorazila domů dříve, nebo pohlídat vrh malých dog těsně po porodu, aby unavená fenka potomky nezalehla.
V poslední části života se tatínek věnoval chovu krysaříků a toto malinké plemeno už nevyžadovalo žádnou fyzicky namáhavou péči a navíc k dispozici bylo nepřeberné množství granulí, což chovatelům usnadnilo život. I když musím přiznat, že tatínek až do konce života byl odpůrcem granulí a zastáncem přirozeného stravování psa a na toto téma jsme spolu často vedli bouřlivé debaty. Dnes bych mu ráda dala za pravdu, protože i já jsem na základě zkušeností ve svém vlastním chovu granule téměř opustila a přešla na staré dobré krmení „masem“.

Pokračujete ve šlépějích svého otce?
Nebylo žádné období v mém životě, ve kterém by chyběl pes. Sama jsem se chovu začala aktivně věnovat v roce 2002, kdy byla registrována moje chovatelská stanice z Valldemose. Okouzlili mě malí aristokraté s pyšným zjevem a nesmírně láskyplnou povahou – málopočetné plemeno King Charles španěl. V mé chovatelské stanici mám importy z Evropy i USA a snažím se, aby mé odchovy nejen co nejvíce naplňovaly standard po stránce exteriéru a povahy, ale aby byly také zdravé a aby svým novým majitelům přinášely jen radost. To, že jsem se za svobodna jmenovala Findejsová je pro mě velmi zavazující, nechci tomuto jménu udělat ostudu, i když jen velmi malý počet lidí, kteří se pohybují v kynologii, tuší, čí jsem dcera.

Jak vidíte dnešní chov PK?
Na tuto otázku se mi velmi těžce odpovídá. Můj tatínek vytvořil krysaříka v barvě černé s pálením a žluté. Vím, že ke konci života velmi těžce nesl, že se chov odchyloval od původního standardu a PK se začal objevovat v mnoha dalších barvách. Můj tatínek byl vlastenec a velmi zásadový člověk. Měl pocit, že vývoj plemene příliš podléhá komerci a dokonce řekl, že „kdyby věděl, kam vývoj plemene půjde, nikdy by se do jeho náročné regenerace nepouštěl.“ Dnes, když vidím, že se PK chová i v dlouhosrsté variantě, jsem docela ráda, že se toho nedožil.

Děkuji Vám mnohokrát za rozhovor a přeji hodně radosti a úspěchů ve Vaší chovatelské práci. Fotografie v záhlaví tohoto článku je z Národní výstavy v Mladé Boleslavi v červenci 2006, poslední výstavy, kde pan Ing. Jan Findejs posuzoval. Bylo to zhruba tři týdny před jeho smrtí. Symbolické je, že v pozadí je doga, plemeno s kterým začínal.

Emilie Kopečková



JAK JSEM MĚLA MOŽNOST POZNAT ING. JANA FINDEJSE

Počátkem 70 let minulého století jsem byla zapálený kynolog, aktivní jednak na poli výcvikovém a také jsem začínala s výstavami. Díky několika známým se mi otevřely i na tehdejší dobu nové možnosti. Byla jsem vybrána účastnit se různých školení a na mnoha z nich přednášel genetiku pan ing. Jan Findejs.

Jeho přednášky plné odborných pojmů (malé a velké A apod.) byly mnohdy velmi nezáživné, ale pokud pan ing. zapoměl na odborné termíny a vedl s námi debaty o chovu a šlechtění, pak jsme se z jeho úst dozvěděli mnoho velmi zajímavých věcí. Již tehdy si občas posteskl, že publikuje hlavně v zahraničí. Jeho přátelství a spolupráce s panem Horákem byla známá. Několikrát jsem měla možnost se s oběma pány setkat v Klánovicích, kde se probírala genetika a kde se řešily konkrétní případy narozených štěňat, kdy mnozí pochybovači tvrdili, že to není možné.

S mým působením v beauceron klubu přišla i spolupráce s panem ing. Findejsem, jako členem chovatelské komise, rozhodčím exteriéru nejenom na výstavách, ale i na svodech a bonitacích. Byl mým prvním učitelem při posuzování ve výstavním kruhu, učil mně jak posuzovat psy ne podle vad, ale podle předností, vysvětloval exteriér, ukazoval drobné odchylky od standardu... Občas jsme se spolu „špičkovali“ a občas se mně ptal, jestli vím jaké plemeno je nejlepší na světě.... vždy jsem odpovídala „jasně že vím, přece krysařík, stejně si ho jednou pořídím :-)“ Vedli jsme mnoho debat, učili jsme se navzájem, já jeho historii plemene, on mně genetiku, anatomii, odborné termíny......... Při bonitacích jsme vedli mnohdy plamenné diskuze nad standardem toho daného jedince. Bonitovali jsme dokonce i na dvoře jeho domu... Měla jsem možnost poznat paní Findejsovou, skvělou ženu, která svého „Jendu“ opatrovala jako oko v hlavě.

Pak přišlo to co k životu asi patří - stáří. U aktivního muže, který neznal klidu a odpočinku, asi to nejhorší co se mohlo stát... Najednou pocit zbytečnosti a marnosti...

Je třeba si uvědomit, že bez ing. Jana Findejse by nebylo pražských krysaříků, že se zasloužil o to, že toto nejmenší české národní plemeno skutečně dobylo svět. S odstupem času, jsme všichni „chytří“ jak se mělo či nemělo něco udělat.... Pan ing. Findejs dělal pro krysaříka, dle svého názoru maximum, buďme mu za to vděční a proto - Pane Jene Findejsi nikdy Vám nezapomene, že jste „stvořil“ nejkrásnějšího a nejlepšího psa, jakým pro nás bezesporu pražský krysařík je. Děkujeme Vám za to a kdyby to šlo pak by si Vaše práce zasloužila i to, aby se stále v povědomí držel lidový název „Findejsův krysařík“.

Zde by mohly moje vzpomínky na ing. Findejse skončit, ale to by nebylo spravedlivé. Uctění jeho památky memoriálem je záslužné, ale chybí mu ta pomyslná třešnička na dortu.. proto od roku 2011 bude při klubové výstavě s udílením titulu klubový vítěz, zadáván i čestný titul - vítěz memoriálu ing. Jana Findejse pro nejlepšího jedince celé výstavy, bez ohledu na věk, pohlaví, barvu a druh srsti.

Kateřina Beranová

SLOVA ING.JANA FINDEJSE
PŘED ČLENSKOU SCHŮZÍ V ROCE 2005

Vážení přátelé, chovatelé a milovníci pražského krysaříka. V letošním roce je tomu 25 let (1980), tedy celé čtvrtstoletí, kdy bylo v tehdejším Českém svazu chovatelů rozhodnuto, aby dorozvoj naší kynologie byl posílen rozvojem navržených pěti plemen, jejichž základ byl našími kynologickými specialisty a historiky navržen. Bylo mi navrženo, abych tuto práci převzal a podal návrh na výběr. Navrhl jsem jedno plemeno malé - PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK a jedno plemeno středního rázu - CHODSKÝ PES, který byl v tisku uváděn v řadě kreseb po boku ochránců Chodska. Obě tato plemena jsou v plném současném rozvoji.

Pražský krysařík, na základě vypracovaného standardu a genetického založení vstoupil, po schválení tehdejší Československé kynologické rady, do plného rozvoje. Zájem o něj neustále roste jak doma tak i v zahraničí.

Po dvaceti pěti letech ustálení znaků tohoto našeho národního plemene jsem se rozhodl nekandidovat do výboru klubu pro další období, neboť po této dlouholeté činnosti je dostatek zájemců a přátel pražského krysaříka, aby jeho chov nadále rozvíjeli s plnou vitalitou. Zůstal jsem čestným předsedou a členem klubu, neboť mám, což každý pochopí, zájem o spolupráci s výborem klubu ve smyslu informací o dalším rozšiřování chovu pražského krysaříka ve správném založení.

Pochopitelně, bude-li někdo chtít vědět podrobnosti o postupu regenerace tohoto národního plemene, pak samozřejmě bude ode mě plně informován, protože jsem rozvoj prvních 10 let osobně vedl pod kontrolou tehdejšího vedení kynologie Českého svazu chovatelů. Samostatný klub byl založen až za dalších 10 let, tj. v roce 1990 v Praze, kdy při volbě výboru byl plný sál tehdejších chovatelů a zájemců o pražské krysaříky.

Děkuji Vám všem za spolupráci a zájem o toto ušlechtilé národní plemeno. V prvé řadě děkuji všem, kteří ke spolupráci se mnou vešli od prvého počátku tj. od roku 1980, kdy byli vyzváni k této činnosti v kynologickém tisku. Vzdávám úctu těm, kteří už mezi námi nejsou a pražský krysařík byl jejich radostí při úspěšném chovu. Všichni tito tvůrci od počátečního založení chovu předali těm dnešním svoji vytrvalou ušlechtilou práci. Věnujme jim proto vzpomínku, již si připomeneme na členské schůzi, kam se rád dostavím, jakož i odpovím na veškeré dotazy, a to i písemně.

Závěrem podotýkám, že plemeno pražského krysaříka bylo ustáleno do dnešního typu proto, že byli vybíráni jen odpovídající jedinci, kteří byli spojováni mezi sebou na stejně stanovené úrovni s vyloučením tvorby liniové plemenitby a to po poradě s profesionálními genetiky, s mírným stupněm výpočtu příbuzenské plemenitby (nejvýše koef. 6,25). Liniová plemenitba by při malém stavu výběru pražských krysaříků musela být zavedena příbuzensky, což dle známých údajů by bylo naprosto nepřijatelné, zvláště u malých plemen.

Přeji Vám všem v chovu pražského krysaříka hodně úspěchů a radosti, aby toto plemeno se nadále velmi rozšiřovalo a přinášelo úspěchy a uznání české kynologii.


Ing. Jan Findejs, zakladatel a regenerátor plemene PRAŽSKÝ KRYSAŘÍK



ROZLOUČENÍ S ING. FINDEJSEM

Vážený pane inženýre Findejsi, moc dobře vím, jak moc jste toužil po tom, aby byl Váš krysařík mezinárodně uznán. Chápala jsem to dobře, bylo by to bývalo završení Vaší práce.Věnoval jste mu přes čtvrtstoletí života. Pejskařský pámbíček Vám to bohužel nedopřál, i když jste pod jeho praporem věrně sloužil celá desetiletí. Byla to práce publikační, práce chovatelská a zdaleka ne jen na poli národních plemen, práce uprostřed posuzovacích kruhů, práce funkcionářská a organizační.

Jsem proto více než šťastná, že následující slova jsem Vám stačila říci, ještě před srpnem letošního roku, ještě tehdy, když jste je mohl slyšet. Když jsme spolu naposledy mluvili, řekla jsem Vám tehdy:

Nemusíte být smutný, že krysaříka dosud FCI nepotvrdila. Zájem o něj v zahraničí je obrovský, bez ohledu na to, zda je zatím uznán, či nikoliv. My chovatelé to víme. Ať už se chov tohoto plemene bude ubírat jakýmkoliv směrem, jedno je víc než jisté. Už navždy bude spojováno s Vaším jménem. Vzkřísil jste z popela plemeno, které je jedním slovem úžasné a jedinečné. Ten malý skřítek, statečný, drzý, cholerický, poživačný, vášnivý a milující, bere člověka za srdce. Nejsem zdaleka sama, komu už napořád změnil život. Už vždycky budu dělit své dny na období bez krysaříka a s krysaříkem. I kdybyste neučinil nikdy nic jiného než je regenerace tohoto plemene, učinil jste mnoho. Budete jeho prostřednictvím přinášet radost jiným lidem. A to není vůbec málo. Byl jste a budete jedním z výrazných osobností české kynologie.

Pane inženýre, děkuji Vám za všechno


Za výbor, klub PPPK Jana Hrbková
a ostatní krysaříkové



35. VÝROČÍ REGENERACE PLEMENE



Tato fotografie prvorepublikové hvězdy R. Šlemrové je často citovaná. Pochází z filmu Hostinec U Kamenného stolu z roku 1948.

Snímek je ofocen přímo z filmového pásu a pro Klub ji zhotovil filmový historik pan Čáslavský. Krysařík byl její vlastní, ne filmová rekvizita. Díky tomu vím, jak vypadalo pracoviště pana Čáslavského, ČS Filmový archiv.

A přikládám další vzácnost, dopis ing. Findejse, ve kterém o tom hovoří. Další, dnes už rovněž vzácnost,je dopis ing. Findejse, který napsal pro Zpravodaj po své abdikaci. Jsem přesvědčena o tom, že Klub se k němu v té době nezachoval hezky a dodnes mě to mrzí.

Uveřejnění tohoto dopisu je tedy malým pokusem o rehabilitaci tehdejšího stavu. Dopis se vyjadřuje k liniové plemenitbě, rozvoji plemene a jeho budoucnosti. Ve vášnivých internetových diskusích dnes kdekdo hovoří o leccčems, co zakladatel plemene chtěl nebo nechtěl a to i tehdy, aniž by jej znal. Toto jsou fakta.


Za klub PPPK Jana Hrbková




Tento obrázek mě praštil do očí na výstavě Maxe Švabinského. Jmenuje se Dvě matky. Figury mají dole v sukních pejska, který se nápadně pododbá krysaříkovi a je argumentem pro dlouhosrstou varietu.

Bývaly takoví časové, že majitelé krysaříků se sešli, aby propagovali plemeno a aby si udělali radost a pobyli pospolu.
Přidkládám obrázky z těch setkání a omlouvám se, že už si přesně nepamatuji rok a že ty obrázky nejsou technicky úplně v pořádku, jsou to skeny skenů.


Klubová výstava Vojanovy sady, rok ca 1995, kostýmy chlapců jsou z ze seriálu Arabela, psi. Daki Od Dvou čápů, Alf Kamare


Klubová výstava Vojanovy sady cca 1995
chovatelská stanice Žižkův dvůr s chovatelkou sl. Grečnárovou


Vernisáž výstavy 10 století architektury Pražský Hrad 1997.
Krysaříci dělají křoví vystoupení skupině historického tance p. Smahy


10 století architektury 1997, psi: Borůvka Pražský rarášek


Slavnosti Pětilisté růže 2000, Asey Žižkův dvůr


Slavnosti Pětilisté růže 2000


Táborská setkání
psi: Andula Šafářová Spero meliora, Dorotka Spero meliora, xx Źižkův dvůr


Oblastní výstava Rokycany, 1995
psi Cvrček Z Blechárny, Borůvka Pražský rarášek, 3.štěně nevím, vítěz soutěže Dítě a pes


Výstava Rudolf II a jeho doba, krysaříci v průvodu v kočáře, Staroměstské náměstí, rok 1997


Jana Hrbková

KLUB PŘÁTEL PSŮ
PRAŽSKÝCH KRYSAŘÍKŮ

Tvorba www stránek pro chovatele cernohubova.com